úterý 19. září 2017
Obracení Čech na víru
Možná se mně to jen zdá, ale přeci ... není
snad osudem Čechů, že je neustále někdo "obrací na víru?"
Vírou zde nyní myslím "přesvědčení
ideologické, náboženské, politické .." - každé, které si svým způsobem
nárokuje jedinečnost své vize, její nedotknutelnost a "pravověrnost"
a vyžaduje striktní dodržování pravidel, jež "tato víra určuje."
Historických příkladů známe více než dost.
Jeden takový, opravdu
"věroučný", popisuje ve své knize, kterou právě čtu, Howard
Louthan ( Kdo je Howard
Louthan ? ) Američan, ředitel Centra rakouských
studí a profesor historie na Univerzitě Minnesota. Sepsal zajímavou
studii :
OBRACENÍ
ČECH NA VÍRU ANEB REKATOLIZACE PO DOBRÉM A PO ZLÉM.
Anglický
originál : Converting Bohemia – Force and Persuasion in the Catholic
Reformation vydaného nakladatelstvím Cambridge University Press, 2009
v New Yorku. Přeložil Zdeněk Rucki. Nakladatelství Rybka Publishers, 2011,
vydání první.
Zdaleka
nejsem u konce knihy, přesto už nyní, věřím, mohu říci, že se mi líbí a že mě
vyprávění a postřehy amerického profesora v mnohém nadchly a rozhodně mě
obohacují. Ale proč o tom píšu ?
Protože
na straně šestnáct knihy se dočtete :
„ Vždyť
katolická víra, jejíž vyznávání se od obyvatel Českého království očekávalo,
znamenala pro valnou většinu z nich jen dodržování určitého chování a
vystupování. V prvé řadě šlo o to, co člověk praktikoval, a ne tak docela
o to, v co doopravdy věřil.
Neskrývá se v tomto citátu quintessence českého
osudu ? Není podstatou českého "přístupu - hlavně přežít" v
situacích, jež "nemají řešení?" A můžeme Čechy kritizovat za to, že
tuto ideu intuitivně aplikovali ( anebo i vědomě) v mnoha krizových momentech a
obdobích své historie ? Možná můžeme ... ale to je téma na jinou úvahu.
V
knize citát popisuje situaci danou rekatolizací po bitvě na Bílé Hoře, tedy po
roce 1621. Ale co říci o jiných osudových okamžicích české historie ?
Neplatí přístup popsaný citátem i pro období nacistické diktatury ?
Pro období "budování reálného socialismu?" Je už málo těch, co
pamatují nacisty, ale stále mnoho těch, co pamatují "socialismus".
Neplatilo tehdy snad, že "myslet si můžeš, co chceš, ale do prvomájového
průvodu jít musíš?" A nebrali jsme to jako povinnou daň, aby byl klid ? (
Nechci se nijak dotknout těch, kteří to tehdy mysleli vážně).
Je-li
tomu tak, pak americký profesor historie vystihl část podstaty české povahy,
část, která je mnohem starší, než bychom si mysleli. „Hlavně přežít“ není „výmyslem
20. století, je to idea, jak profesor dokládá, mnohem starší a starobylejší“.
Možná nám pomůže, uvědomíme-li si to.
čtvrtek 14. září 2017
TGM - Klatovy 14. září 2017
Dámy a pánové,
scházíme se tu dnes,
abychom si připomněli 80. výročí úmrtí pana Tomáše Garigue Masaryka, prvního
prezidenta Československé republiky, prezidenta Osvoboditele. Scházíme se,
abychom si připomněli život velkého muže, který se skutečně nesmazatelně zapsal
do historie našeho národa, Evropy a světa. Který dokázal překonat malost své
doby, malost a určitou provincionalitu svého okolí a se železnou vůlí,
vytrvalostí, věren svým etickým a morálním ideálům vybudoval dílo, jehož
dominantním prvkem je obnova úplné samostatnosti českého státu, ale nejen to. TGM
dokázal být člověkem z masa a kostí, dokázal milovat, rvát se o svoji
pravdu, užívat života. Nebyl tedy jen figurou „politickou“. Lidé jej přijímali za
svého, svědčí tomu i důvěrné oslovení „tatíčku“, jímž jej nazývali – určitě i
s ohledem na vysoký věk, jehož se dožil v plnosti síly. Jak řekl Karel
Čapek v nekrologu: „Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař
v plnosti lásky.“
Sám TGM řekl: „Život měříme příliš jednostranně; podle
jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit,
než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si
nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky,
bez radosti.“
A to jsou klíčová
slova, jimiž bychom měli poměřovat naše úvahy o svém prezidentovi a vzpomínky
na něj. Měli bychom se snažit, aby byl „živý“ i v tom, jak na něj
vzpomínáme, aby byl živou inspirací i pro naše dnešní činy, neboť časy se sice
mění, ale lidé a jejich podstata zůstávají. A jsou-li vládcové tohoto světa
praktičtí a humanističtí idealisté, jako byl, jak já se domnívám, TGM, jsou to
vládcové připraveni vládnout v tom dobrém slova smyslu. Vést svůj lid a je
jedno je-li to jen jeden národ, více národů, celá Evropa nebo celý svět.
Mají-li vládcové, a TGM pro mě vládcem byl, byť velmi dobře chápu a znám limity
jeho prezidentské funkce, ideu a vizi, ale skutečně ji mají a ne jen o ní
hovoří, mohou pak hory přenášet a dokážou vést lidi do země zaslíbené. Masaryk
byl vizionář, byl to vůdce (a opět pozor v dobrém slova smyslu), byl to i
filosof na trůně, ovšem s praktickým a pragmatickým vztahem k životu.
Neboť co by byly platné vize, nedošly–li by naplnění. To by bylo jen jakési
plané snění.
„Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen
citem a instinktem se nedostaneme nikam. Praxe bez teorie není možná.“
Masaryk však pevně
věřil v demokracii a jeho slova: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty
nedostatky, ale ne překonávat demokracii“,
jsou více než aktuální právě dnes. Demokracii opět, díkybohu již delší dobu
máme, ale mnozí tu dnes žehrají na to či ono a koketují s myšlenkami
ne-demokratickými. Tož máme-li demokracii, usilujme o to, abychom měli i
demokraty, aby každý mohl říci, cituji TGM: „Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru
francouzského monarchy: „Stát jsem já". Nebo skromněji: „I já jsem stát".
Jsme na půdě školy … a
historie je prý učitelkou života, podotýkám vyučující prostřednictvím činů,
uvažování, úsilí konkrétních lidí. Máme-li to štěstí, že po sobě tito lidé,
jako je tomu v případě TGM, zanechají literární dílo, jež je klíčem k jejich
životu, máme, řekl bych, skoro za povinnost jejich odkaz studovat a učit se
z něj. Vidím-li dnešní českou (a nejen českou) vrcholnou politiku,
doporučil bych nejen našemu prezidentovi, aby onu masarykovskou inspiraci
usilovně hledal. Nestačí jen občasný citát, prezidentův obraz viditelně vyvěšený
tu i onde. Důležitý je duch, smysl, étos, aby správa věcí veřejných nebyla jen
jakousi materialisticko sociální péči o určité skupiny lidí. Nebát se a nekrást
musí platit dnes jako tehdy a motto „bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku
opravdovou demokratickou a lidovou“ by měli mít napsáno na
svém štítu všichni ti, kteří se dnes politikou sice živí, ale nedělají ji. Příkladů
známe více než dost.
Pravda – svět je dnes
opravdu jiný, než jej znal TGM, rychlý, mediálně všelijak zkroucený: co si
například myslet o tom, když média hovoří o tzv. „post-pravdivém“ světě, že?
Věřím, že nakonec dojdeme k tomu, že se odpovědět dá slovy TGM: „Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen
prací, a to prací drobnou, prací stálou.“
To nejsou kožená slova
z nějaké čítanky, ani knížecí rady. Z těch prostých slov promlouvá
život sám a vlastně i TGM. Skončím
prosbou:
Zapomeňme na Masaryka
z učebnic a novinových článků a zkusme se přiblížit k němu jako člověku.
Byť s ním nemusíme v mnoha věcech souhlasit, byť jej můžeme i za
mnoho věcí kritizovat, onen „intimní“ rozhovor přes propast prostoru a času
přesto za to stojí.
Dámy a pánové, děkuji
Vám za pozornost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)